Vítězné rituály – malé zamyšlení nad 30. Votickou cestou

vitezovePavel (štafetový parťák a hlavní strůjce našeho vítězství) říkal, že si ten pohár za štafety máme odvést do Prahy. Ruda říkal, že ho máme schovat, za rok zase přivést na Votickou cestu a předat příštím vítězům. Aha, řekla jsem si, tak to je vlastně ta hlavní věc, která jde každý rok z ruky do ruky a o kterou borci na Votické usilují.

Když jsem ho vzala do ruky, napadly mě dvě věci. Ta první, že jako předmět to nemá valné ceny a dokonce není ani moc hezký. V tomhle smyslu o něm mluvil i Josef Pacovský, který pohár zakoupil nebo úplně jinak sehnal, prostě nedal na přímou otázku přímou odpověď.

Jiná věc je ta, že si poháru vážím i přes oba výše uvedené důvody.  Představila jsem si všechny ty ruce, co ho držely, kolik radosti svým výhercům přinesl a kolik radosti přinesli organizátoři SOBSA všem účastníkům za těch 30 let konání Votické cesty.  Díky organizátorům a zážitky účastníků se již v bulletinech SOBSA objevily, ale ten pohár jako takový a jeho smysl, to mi nedalo spát. Zapátrala jsem na webu  řekla jsem si, že to třeba může zajímat i někoho dalšího.  

Odměňování vítězů poháry patří odjakživa k vítězným rituálům. Pan Libor Budínský např. v časopise Ženy.cz tvrdí, že „Nestačí jen vyhrát, vítězství si musíte užít. Prožít naplno onen slastný okamžik, kdy jste alespoň načas nejlepší ze všech, a stvrdit ho se svými nejbližšími spolubojovníky. A právě k tomu slouží vítězné rituály. A je úplně jedno, zda jde o vítězství ve sportu, v práci, či v běžném životě“.

Má určitě pravdu. Vzpomeňte, že nestačí si jenom přečíst na kolikátém místě kdo orienťák doběhl, ale teprve vlastní slavnostní vyhlášení vás „korunuje“. Jen málokdo si tento akt nechá ujít a určitě při tom nejde o věcné ceny, ale spíše o uznání a potlesk ostatních soupeřů. Organizátoři akcí SOBSA to dobře vědí a věnují všem vyhlašováním náležitou péči.

Při tom všem hraje důležitou roli atmosféra a prostředí Votické. Při sportu (boji) se prý vyplavují endorfiny, které způsobující dobrou náladu, což umožňuje rychle přepnout. Takže půl hodiny po vypjatém a náročném běhu už vesele klábosíme, a to nejen se svými spolubojovníky, ale často i s protivníky, na které jsme se před vstupem na start dívali s očekáváním, v jaké jsou formě, a jestli budou dobří. I letošní večer po hlavním závodě probíhal v atmosféře víc než přátelské, vzpomínalo se, popíjelo víno i pivo a dobré náladě nezabránila ani nepopulární prohibice.

Nutné podotknout, že muži jsou bojovnější a jaksi hravější nežli ženy. Mezi námi starými harcovníky orientačních závodů koluje řada úsměvných historek dokladujících, že i zde se objevilo pár borců, pro které je vítězství hlavní životní prioritou a že se pro ně nezastaví téměř před ničím.

Vítězství, sláva a různé formy ocenění, to vše odjakživa patří k člověku a jeho touze vyniknout, být první, jedinečný. Téměř každý z nás snil o tom že stane na místě pro vítěze, bude si užívat úspěch, zvedne nad hlavu pohár, nebo si na krk pověsit medaili – symbol vítězství.

poharVyhraný, nepříliš pohledný pohár, stojí přede mnou a já nad ním usilovně přemítám. Jaká je role vítězných pohárů? „Pohár je původně nádoba na pití, do které se dávalo hlavně víno, ale i jiné nápoje” (Wikipedie).

Tuto funkci by ten náš splnil jenom částečně – tak trochu teče.  Není to ale vůbec podstatné, jak je možné poučit se z historie.  

V antickém Řecku byly trofeje sestaveny na bitevních polích z ukořistěných zbraní a praporců po vítězných bitvách, popisovaly často průběh bitvy a byly zasvěceny různým bohům. Trofejemi z námořních bitev byly někdy i samotné lodě nebo jejich části, které po bitvě zbyly. Zničení takové trofeje by bylo v té době považováno za svatokrádež.

Vítězové olympijských her původně nedostávali nic kromě vavřínových věnců. Vítězové místních her byli oceňováni různými trofejemi,  například vázami, bronzovým štítem či stříbrným pohárem. Ve starém Římě bylo naopak obvyklé dávat vítězi místo trofejí peníze. Později vítěz dostal také amforu s posvátným olivovým olejem. A možná právě tady historie vítězných pohárů začíná…..

I ve středověku získávali vítězové sportovních utkání poháry. Například v muzeu Henryho Forda je uložen malý pohár, který byl určen vítězi koňského závodu mezi dvěma městy v Nové Anglii kolem roku 1699. Poháry byly tradičně vyráběny ze stříbra. Nejčastěji je získávali vítězové dostihů, později třeba závodů lodí či novodobých automobilových závodů.

Pohár přede mnou jakoby čekal na odhalení svých tajemství.........

Základní vzhled i přes mnoho možných variant zůstal u pohárů stejný. Podívejme se proto, zda ten náš odpovídám základním pravidlům: 

jmenovka

Poháry byl ytradičně vyráběny za stříbra. Dnešní poháry se zdaleka nevyrábějí z drahých kovů, ale přesto si uchovaly punc něčeho výjimečného. Jejich hodnota je jinde. Že by to bylo stříbro na našem orienťáckém poháru? To se říct nedá. Už zdálky je vidět, že do ušlechtilých kovů má daleko. 

Jsou provedeny zpravidla ve zlaté či stříbrné barvě – něco takového jsem tam našla. Když se naleští, je jak nový. 

Umístěny bývají na mramorovém podstavci –  No to jo !  Mramor to sice nejspíš není, ale podstavec je to pěkný. 

Na ten se umisťuje štítek s informací o soutěži, jejím místu a datu a o dosaženém umístění oceněného. Podívejme se, co ten náš na sobě má. 

listPoháry bývaly zdobené dalšími symboly vítězství - kolem našeho je něco jako vavřínová ratolest.

Dříve se vítězství zapíjelo, aby se vzdal hold vítězi, to dnes naštěstí není nutné – třeba ta dírka půjde zalepit nebo jinak opravit, je to hezký zvyk. 

Pohár při tom mém pitvání jaksi zkrásněl. Nevnímám už jeho omšelost, najednou se dívám jaksi do větší hloubky. Není to jenom věc, ale symbol, který vyjadřuje obdiv a úctu k lidskému snažení a úsilí.

Na závěr opět citát Libora Budínského:

„A právě velké vítězství symbolicky představuje jeden z nejvýznamnějších okamžiků našeho života – ať už je to vítězství sportovní, tvůrčí (dokončení románu), či obecně lidské (překonání nemoci). Vítězství většinou výrazně semkne partu lidí, která to dokázala, a oslava vítězství je tudíž ritualizací, potvrzením toho, že všechno dobře dopadlo, ale zároveň ukončením jedné dílčí etapy, která skončila pozitivně. To je také mimořádně důležité, že onen úspěch jenom tak nevyšuměl, ale že jsme si ho také společně dokázali užít, a tím jsme vlastně prodloužili slastný pocit vítězství. Svět vítězných rituálů není jenom o doutnících, šampaňském či dobré whisky, ale především o společenství, odvěkém soupeření a klukovské hravosti“.

Hanka Slámová

Foto: Zuzka Vaiglová (Vítězná štafeta 2012) a Jan Sláma

 

Nahoru