Nepál očima Hanky Slámové


18. 10 - 9. 11. 2006

 

 

 Fotodokumentace:

19.10.

Příjezd do Katmandu (20)

26.10 Do Lobuche (22) 2.11. Zase v Namche

20.10.

Výlet do Patanu a první okouzlení (70)

27.10. Výlet na Cho Lo (10) 3.11. Cesta do Lukly
21.10 Cesta do Namche Bazaru (27) 28.10 Do Portse (34) 4.11. Do KTM
22.10. Aklimatizace v Namche (19) 29.11. Na Na 5.11. Baktaphur a Swayambunat
23.10 Do Deboche/Pangboche (30) 30.11. Do Gokya 6.11. Pashupatinat a Budhanat
24.10. Cesta do Periche (23) 31.11. Na Gokyo Ri 7.11 Dakshinkali a Kirtirpur
25.10. Aklimatizace v Periche (33) 1.11. Do Portse (Lake District) 8.11. KTM Durbar Square

 

 

Pojedeme do Nepálu.

Proč právě tam? Vlastně ani nevím. To rozhodnutí padlo na základě několika málo znalostí o Nepálu. Věděli jsme, že se tam nachází Mont Everest a pak už….vlastně nic.

Je to pozoruhodná země a ty více než tři týdny byly opravdu zážitkem. Myslím, že to hlavní, co člověk musí před odjezdem udělat, je koupit si a nastudovat průvodce. Informace, které nám poskytla naše cestovní kancelář, byly totiž mizivé a musím říci, že pokud bychom se jimi řídili, nebylo by to ideální…Ale dost naříkání, s našim Láďou jsme si prostě do oka nepadli.

Prvním zážitkem byla vlastní cesta do Katmandu. Konala se totiž dvakrát. Poprvé podle plánu: Praha - Frankfurt a pak ouha: naše letenky na další spoje vypadly ze systému. Po celodenním čekání na Frankfurtském letišti jsme odletěli opět do Prahy a druhý den ráno začali znova. Tentokrát s nějakým zázrakem sehnanými letenkami na trase: Praha - Vídeň - Katmandu.

Dostihli jsme s osmihodinovým zpožděním druhou část naší desetičlenné skupiny a šťastně dorazili do hotelu Star v Thamelu.

Život v Nepálu 
nelze pochopit aniž by ho člověk viděl na vlastní oči. Úroveň bydlení, stravování, hygiena, množství hmotných statků jsou u většiny obyvatel naprosto minimální. Z obyvatel Katmandu je legálně zaměstnáno pouze 30 procent obyvatel, ostatní se živí pouličním prodejem, příležitostnou prací nebo žebráním. Dopravní prostředky, jejich provoz i množství jsou v úzkých uličkách města pozoruhodný. Základním nástrojem všech řidičů je klakson: jedině silný klakson umožňuje řidičům jet mezi ostatními auty, tříkolkami, rikšami a proplétajícími se chodci po úzkých uličkách bez chodníků a velmi často bez asfaltu.

Pro život v Katmandu tedy potřebujete hlavně klakson a druhým nejužívanějším nástrojem je košťátko. Košťátkem se ometají věci i lidé od vrstvy prachu, která na vše ve dne i v noci padá. Způsobuje to rušný pouliční provoz a hliněné silnice. 
V Katmandu koupíte téměř vše: pseudoznačkové i značkové sportovní oblečení, pravé i nepravé drahokamy, hašiš i jiné drogy, jídlo, tradiční oděvy, levné čínské oděvy i obuv, hudební nástroje, zpívající misky, masky, dřevořezby, starožitnosti, modlicí mlýnky, sošky místních bohů a jiné užitečné věci...je těžké nepodlehnout. 
 

Lidé 
jsou vesměs velmi milí a ochotní. Rádi nejen dobře prodají, ale taky si s vámi popovídají, a to v Katmandu i na horách. Kapitolou samou pro sebe jsou ženy. Překvapivě jsou vesměs krásné. Tradičně a elegantně oblečené, nalíčené, s krásnými vlasy. Každá Evropanka se musí před nimi schovat. Kromě pár holek v džínách nosí sárí nebo v horším případě halenu, kalhoty a šálečku, vše krásně vyšívané a barevně sladěné. S přibývajícími lety bohužel přibývají i kila a velmi brzy i vrásky. Muži: jsou ve svých univerzálních kalhotách vedle těch žen takoví bezbarví.  Pokud se vám ta vaše okouká, není problém. Tady můžete mít žen kolik chcete.

V Nepálu jsou krásné děti: pokud nemají u nosu nudle a jsou umyté. Na horách mě to trochu odpuzovalo, ale poté, co jsem znehodnotila smrkáním asi padesát balíčků papírových kapesníků,  jsem si uvědomila, že kdyby všichni ti nudlínci smrkali do kapesníků, tak zaneřádí celý Nepál papírovými žmolky. Dospělí – i krásné a elegantní dívky v sárí – smrkají i plivají velmi zručně (ručně) na zem, bez ohledu na to, kde právě jsou. 
 

Hygiena a ochrana životního prostředí
Tato slova nejsou v nepálském slovníku….. Pohled na zacházení se zvířaty i masem zde je pro Evropana trochu silná káva. Zelenina z toho vychází lépe, a tím pádem i vegetariánská strava. Jídla podávaná turistům jsem velmi dobrá a moc pěkně vypadají: ve městech i ve většině lodží na horách. Jídla podávaná domácím v kutloších bez podlah a oken jsme si netroufli vůbec ochutnat.

Často se vaří i smaží přímo na ulici hned vedle krav, psů, slepic, plivanců a dlouhých řad dopravních prostředků v oblacích prachu z ulice. Odpadky nejsou problémem, prostě je odložíte, kde vás napadne, kanalizace také ne  - zatím nikoho nenapadlo, že je třeba.  
 

Voda není pro Nepálce žádný problém - pijí prostě jakoukoliv vodu bez problémů a perou i omývají se v kdejaké stoce. Pro Evropana je nezbytné si každou vodu purifikovat. Základní prací prostředky jsou voda, mýdlo a nějaký šikovný kámen. Koupelny ve městě jsou většinou nahrazeny veřejnými umývárnami, vodovody,  veřejnými studněmi. Kapitola sama pro sebe jsou toalety. Provedli jsme si klasifikaci místních toalet na horách a označili je čísly od jedné do deseti. (deset je porcelánová mísa), avšak některá zařízení byla mimo veškerou klasifikaci a po jejich použití je kolegyně Jitka označila jediným poněkud hrubším slovem: “Sráč“. Základní nástroje toaletní hygieny jsou: několik prken s dírou, košťátko na vmetání listí do mísy a klacek na úpravu výšky sloupce exkrementů. Neexistuje odpad! Některá výjimečně dobrá zařízení pak tvoří pouze bambusová zástěna někde blízko potoka či pramene, aby to bylo hygieničtější.

Pro trekaře existuje hypotetická možnost mýt se každý den. Po určitých prvotních pokusech to ale většina lidí jako něco totálně nepotřebného vypustí. 
 

Jaci
Nejmilejším zvířetem na horách jsou bezesporu jaci. Kam se hrabou na všechny ty poníky, kozy, slepice a myši. Jaci jsou hrozně velcí a rohatí a někdy i velmi chlupatí (podle toho, jaký podíl krávy v nich vězí) a na horách jsou na nich lidé přímo závislí: dávají mléko, maso, vlnu, tahají těžké náklady a jejich exkrementy se suší a slouží často jako jediné topivo a oblastech, kde už není žádný porost. Když je potkáte, většinou vám uhnou, a obětavě stoupají po pěšinách z kopce do kopce, hrozně poslouchají, neodmlouvají, neplaší se (ideální partner). Na horách žijí i další zvířata, která popisuje průvodce: např. Yetti, sup himalájský,  bažant nebo tahr. Nikoho z nich jsme bohužel neviděli (Já jsem sice viděla tahra, ale nikdo mi to nevěří).
 

Nesu, neseš, nese
Fascinující věcí je každopádně způsob, jakým se všechno potřebné pro život dostane do vysokých a vzdálených míst. Moc a síla člověka technického končí nejvýše tak v Lukle, kde je místí letiště. Dál se ale už jde po svých. Člověk musí donést sám sebe, svůj foťák či kameru ( V době krize bych to byla nejradši všechno vyhodila ). Ti méně zdatní ( většina Evropanů ) si najmou za směšnou částku nosiče pro svá zavazadla, všechny ubytovny mají nosiče, aby mohly existovat, všechny expedice mají nosiče…..Práce nosiče je velmi žádaná, nosí muži, ženy, děti…..Nosí se úplně všechno:oblečení, rýže, pivo, Coca Cola, talíře, lampy, postele, trubky, stoly, židle, slepice, maso, polystyrénové desky, zranění turisté. …a nosí se ve všem, co se dá.

Ti naši nosiči byli správní: jejich věk od 16 do čtyřiceti: někteří uměli pár slov anglicky, někteří i číst a psát. Pánové Santosh, Tek, Phul , Sunam, Robindra a Rames. 
 

Nepálština

Blázni jako já si přípravy na cestu zpestřují hloupostmi jako se osvojení asi padesáti nepálských slovíček. Jejich studium mě opravdu nadchlo a byla jsem na sebe tak hrdá, že jsem byla připravena je používat byť jenom z legrace při hovoru s Honzou. Ale: byla to úplná paráda. Užila jsem si své Nepálštiny opravdu dosyta. Kromě běžného Namasté ( zdravím boha v tobě ) jsem řekla první den i cosi navíc, a naši nosiči byli nadšeni. Řekla jsem jim, ať mě učí a oni to dělali opravdu s láskou. Mluvili na mě ráno, sotva jsem otevřela oči, při výstupu do hrozných kopců, kdy jsem strašně funěla, se mě s úsměvem z tréninkových důvodů ptali,  jak se mi daří,  a já jsem musela správně odpovídat, že dobře. Hlavní lekce jsme měli večer v lodži. Lekce obvykle začínaly mým výkřikem: je mi zima. Nosiči, kteří se hřáli kolem kamen, vyskočili a nabídli mi židli. Pak jsem si musela opakovat nebo se učit nová slovíčka.

Měla jsem radost, když jsem učila počítat malé nepálské děti do deseti – samozřejmě, že nepálsky. Moje nepálská pochvala, že dítě je hezké, sklidila nadšení, nepálská žádost o studenou vodu byla přijímána s úsměvem, odmítnutí vlezlých prodavačů frází děkuji nechci, nepotřebuji to….bylo pro některé z nich tak šokující, že zapomněli prodávat.

Z Nepálských dialogů:

Ta věc na obloze co právě vylézá za horou, jak se to řekne? Jo, slunce…. Gam….
Namaste gam Sančaj čha!

 Dialog na cestě - přeloženo

Namaste – jak se máte…
Dobře a vy jak se máte…taky dobře

Já jdu do kopce nahoru
Já jdu dolu
Tak se mějte……mějte 
 


Bydlení
Ceny za ubytování jsou v Nepálu směšně malé. Ceny za hotel i za horské ubytovny lodže. Náš hotel v Katmandu byl docela ošklivý, plesnivé stěny ladily se zatuchlou koupelnou a promáčeným kobercem, jeho cena pět dolarů dost hezká. Já osobně bych si příště nějaký ten dolárek přidala, jsem totiž hrozně zhýčkaná.

Ubytování na horách bylo většinou v porovnání s tímto hotelem lepší, jenom tu bylo víc zima. K dispozici byly obvykle dvoulůžkové „pokojíky“, někdy s dekami, ale vždycky bez topení a v domě, který většinou tvořily tenké stěny, někdy vyspravené igelitem ….Mezery mezi okny i dveřmi nějaký ten centimetr.

K nezapomenutelným patří pokojík v Lobuche (4900 m n m), který oddělovala stěna z materiálu tak dobře známého z Vietnamských transportních pruhovaných tašek na našich tržnicích od záchodu pro všechny ubytované. Pravda, zápach u nás na pokoji nebyl žádný, ale ty zvuky vyprazdňování celou noc !!! Nikdy jsem předtím nenocovala na veřejném záchodku a nikomu bych to nedoporučovala. 

Druhou veselejší částí lodží je jídelna, kde se večeří i snídá. Někdy poměrně luxusně zařízená místnost se vyznačovala tím, že uprostřed ní stála kamna - jediný zdroj tepla široko daleko. Jednou jsme vydrželi sedět v jedné krásně vytopené místnosti celých sedm hodin – od odpoledne až do doby, kdy jsme šli spát. 
 

Pashupatináth
Pashupatináth je zvláštní místo, na které turisté přicházejí se smíšenými pocity zvědavosti a určité touhy zažít hrůzu při  spalování těl zemřelých hinduistů. V rejstříku našeho programu tohle místo nesmělo chybět. Naše pocity zde ovšem nabyly jiné dimenze, nežli popisuje průvodce. Cestou ke ghátům vás totiž osloví desítky prodavačů a nabízejí vám téměř cokoli. Jeden z nich se nám vnucoval necelých padesát metrů od jednoho hořícího těla. To mě tak rozhořčilo, že jsem k němu hovořila zvýšeným hlasem a česky jsem mu říkala: tak ty chceš vydělávat i tady, ty hyeno, radši se dívej, taky tady budeš hořet....prodavač mi nerozuměl, ale stáhl se do pozadí. Kolega Jirka mě něžně vzal za loket a tiše mi řekl: on ti nerozumí.....Vím, že aby člověk žil, je třeba mít peníze a prodat zboží  za jakoukoli cenu...

Dívala jsem se na tělo na hranici bez hrůzy a přemýšlela o tomhle pohřbívání: rodina vyprovodí tělo, počká až se obrátí v prach, vhodí do řeky a uspořádá hostinu na břehu řeky....řeku zatím prohledávají další živí  a hledají drobné peníze, šperky, zuby.....v téhle posvátné řece jménem Bagmatí, ve které plavou igelitové pytlíky, zbytky úplně všeho tuhého i tekutého,   provádějí kousek výše rituální očistu ( spíše rituální znečištění ) další hinduisté, koupají se děti, pere se prádlo. Město bez kanalizace a čističky vyprodukuje ve finále něco odporného. Když jsme stáli na mostě nad kaňonem, kterým řeka opouští Katmandů, dívali se na ni a  cítili ji...Honza prohlásil, že takovou vodu v životě neviděl a že tohle je určitě jeden z jeho nejsilnějších zážitků. No aspoň tekla...

Zatracený evropský myšlení !!
 

Výšková nemoc
Kdo nezažil, nepochopí... A to jsme ji v pravém slova smyslu neměli. Já a Honza jsme asi nějak labilní a na rozdíl od našich trénovaných kolegů z treku potřebujeme určitý čas, abychom se srovnali s Himalájemi.  Potřebujeme tolik času, kolik říká náš tištěný „blbý průvodce" z Lonely planet  a naše těla odmítají hrdinné tempo postupu našeho „velkého mága“, který nám dopřával i dvojnásobné  dávky. Podle mágovy teorie všechny naše potíže pramenily z toho, že jsme si četli v průvodci a neposlouchali ho na slovo.  Důkazem byl zřejmě on a několik dalších, kteří naše problémy neměli a tím pádem je ani nechápali.

My jsme při postupu vzhůru v prvních dnech nesdíleli nadšení, že jsme překonali v prvním  dni výškový rozdíl asi 2500  metrů (Katmandu leží asi v devíti stech a Namche Bazaar asi 3400) , a že postupujeme rychleji nežli ostatní trekaři, naopak nám bušilo srdce a nemohli jsme dýchat, zdály se nám frustrující sny. Šli jsme stále výše a porušovali pravidla toho blbého průvodce a nějak nám nebylo líp. Srovnali jsme se teprve po týdnu. Zbyla nám v duši určitá hořkost, o to větší, že poslední týden jsme trávili trochu mnoho času v Katmandu. Byl to čas, který jsme mohli věnovat vyrovnání se s horami a potom se tam nahoře tak krásně a klidně nadýchnout.    
 

Velký mág
Existují lidé, kteří jsou silní, zdatní, stále mladí, neomylní a rádi vám poradí v těžkých životních situacích. Je lhostejné, jakého jsou náboženství, nelze proto definovat jejich pozici ve společnosti. Říkejme jim třeba “velký mág “. Jejich výhoda je, že se vyznají opravdu ve všem. Tito lidé se stávají přirozenými guru všech lidí, které potkají. Takové lidi je třeba brát si za vůdce a řídit se vždy jejich radami. Jejich výroky prostě nezapomenete, přijmete za své a řídíte se jimi neomylně v celém svém životě. Pro obohacení náhodných čtenářů předkládáme následující výběr: výroků a komentářů našeho velkého mága:

  • Každý pozitivní zážitek: “To je bomba..........................

  • Každý negativní a neočekávaný zážitek: “To se mi ještě nikdy nestalo...”

  • Výrok o lidech, kteří mají jiný názor: “Jsou to úplný idioti...”

  • V horách se všude prodávají nejen termosky s čajem ale i termosky s horkou vodou:  “To jsem tady zaved....” 

  • Při mým úplným kolapsu  (ráno v šest, asi deset pod nulou, vyčerpání, průjem, probdělá noc, sedm set výškových metrů v jednom dni za námi)  - nejlepší chvilka, jak mě konečně donutit k poslušnosti.  „Tady to není jako ve třídě, tady to řídím já !!!!“

  • Výrok na téma očkování po přenocování a snídani na hnusně špinavé lodži v Lobuche: (v letáku cestovky uvedeno, že není potřeba žádné očkování, po informacích na Státním zdravotním ústavu jsme se nechali patřičně očkovat):„Vy jste se nechali očkovat proti tyfu? Napřed si uvědomme, že ty musíš mít vždycky pravdu. Ten týfus a jeho očkování je vlastně škodlivý. Jakej idiot vám to doporučil? Tu žloutenku jsme do letáku nepsal, protože to každej blbec ví....“

  • Soutěž o nejlepší báseň mezi českými himalájskými trekaři vyhrál mág: „Spěchám dolů k Namche, už abych byl v mamče“
     

Dakšinkálí
Chcete si usmířit bohy? Stačí být hinduistou a přinést zvířecí oběť krvežíznivé bohyní Kálí. Průvodce popisuje toto místo jako tajemné, odpudivé.....Nebylo to až tak zlé, hlavně pro holku z venkova. Tato krvavá oběť je chápána velmi prakticky a prováděná s jistotou a rutinou tak, aby si na své přišly obě strany - bohyně i obětující. Takže zde je malý návod: po příchodu do údolí si nekupujte žádné suvenýry, ale zakupte si zde kohouta (nevykastrovaného ), popř. nějaké květiny, svíčičky nebo oranžovou barvu, vystůjte frontu, hovořte při tom se svým kohoutem (můžete mu i zpívat).

V chrámu vám obětinu velmi zručně podříznout tak, aby její krev vystříkla na oltář bohyně Kálí (celý je vykachlíkovaný, aby se dal umýt). Zbytek zvířete je váš. Ve vedlejších prostorách vám jej vykuchají a uvaří a vy a vaše rodina zvíře normálně sníte.  Nechci celý obřad zlehčovat, ale život potřebuje jídlo, tak proč plýtvat něčím tak vzácným, ne? 

Tenboche
TengbocheNejvětší oáza klidu a míru. Ten den nám zase navečer docházejí síly, hustě sněží a jsme poslední . U kláštera potkáváme našeho anděla strážce našeho  nosiče Santoshe. Bere naše batůžky, září nadšením a říká: mám rád sníh. Kloužeme se a smějeme a dorážíme na malou útulnou lodž  s příjemnou paní domácí a  její malou holčičkou Samdy. Cítím se tu víc než doma. Zpíváme s malou Bratra Žaka, povídáme s fajn domácími, kteří mluví pěkně anglicky, Santosh pomáhá v kuchyni, ostatní nosiči sedí kolem kamen a jako vždycky nás svýma krásně hnědýma očima pozorují. Spolu mluví málo, ale když si přisedneme, tak se smějí a povídají.

Když jdeme spát, zpívají nepálské národní  - Resham Pheree Ree ( Mé srdce se třepotá jako hedvábí ve větru, neví, jestli má usednout na kopec nebo vzlétnout.....).

 Ráno vstaneme v šest a vracíme se ke klášteru. Napřed na kousek meditací a pak už jenom koukáme, jak vychází na úplně jasném nebi slunci, svítí na zářivě bílý sníh a osvětluje Sagarmathu (Vrchol nebe) a ostatní velikány. To místo je magický, kdybych někde chtěla postavit budhistický klášter, bylo by to tady.   

Na závěr
děkujeme všem našim milým nosičům, spolutrekařům Hance a Karlovi, Jirkovi a Jitce a všem Nepálcům, poutníkům  a trekařům, kteří pro nás měli úsměv nebo vlídné a přátelské slovo.

Nepál byl nádherný zážitek, ale bez nich by to nebylo to pravý.

 

 

 

 

Nahoru