13
lis 11

Pár poznámek k třítýdennímu putování jihozápadem USA 

Motto: (U2)  „Ještě stále jsem nenašel, co hledám“   "I have not still find,  what I am looking for"

Cesta po národních parcích USA se narodila v mé hlavě asi před třemi lety. Tenkrát jsem se začala rozhlížet, jaká máme na té naší krásné planetě hezká místa, a napadlo mě právě tohle. 

Nápad byl ve fázi zrodu, a tak jsem zatím jen pilně odkládala do modré lahve z Bristolského skla nějaké ty peníze a neříkala nikomu nic (Bristol Blue přináší štěstí).  V zimě 2010 jsem  usoudila, že situace už vypadá dobře, začala jsem téma probírat s Honzou a sbírat informace. Velmi rychle jsem ho pro tenhle plán získala, a rozhodli jsme se  po vzoru cestovních kanceláří, že uvidíme všechno, tak se nám to zdálo krásné!

Naštěstí jsem v pravý čas zavedla na tohle téma řeč s kolegou Tondou, který Ameriku a její přírodu miluje, byl tu mnohokrát, a který nám kromě věcných rad a doporučení  řekl i několik mouder. Některá z nich jsme citovali během našeho výletu jako mantru.   Dával nám třeba záludné otázky jako „Proč chcete vidět všechno? To se přece nedá stihnout, není lepší trochu si to užít?“

„Spát v hotelu? To nemá to kouzlo. No, já v hotelu moc nespím. Umíš si představit tu krásu, když tě vzbudí vytí kojota?

 Taky nám vsunoval do hlavy nové nápady: „ Co takhle the Wave?  Nikdy jsme neslyšeli? Ukážu vám fotky…“

„Na Mont Carmel Junction je prima obchod se suvenýry, mají dobré ceny“ 

V další fázi jsme s mapou a Tondou vymezili  oblast našeho zájmu na Grand Canyon, národní parky Utahu a něco málo navíc, a hlavně škrtali a škrtali…..  Pak už bylo načase objednat letenky, naplánovat možnosti turistiky v jednotlivých místech, s předstihem požádat o klíčové permity, zajistit hlavní ubytování, výpůjčku auta, pojištění, ESTU..a to je snad všechno.    

mapa

Zajímavé je, že jsme odhadli trasu na celé tři týdny docela dobře, protože jsme i  v reálu byli schopni dodržet  časový plán bez pocitu nějakého spěchu nebo stresu.

Zde je náš itinerář: Los Angeles – Joshua Tree National Park – starý úsek HW 66 –Flagstaff – Sedona – Grand Canyon  -  Monument Valley – Moab – Canyonlands – Arches – Capitol Reef  - Bryce NP – Escalante Staircase NP -  Vermilion Cliffts – Page -  Zion – Las Vegas – Sequoia NP – Bakersfield  -San Simeon – Los Angeles

Celkem 5500 km.

 


 

Část 1

Joshua Tree National park  - případ kojot 

věnujeme jenom jednomu jedinému Pavlovi a úplně všem kojotům

„No, já v hotelu moc nespím. Umíš si představit tu krásu, když tě vzbudí vytí kojota?

To řekl Tonda a tím namodeloval můj vztah k tomuhle zvířeti, stanu a spacáku. Moje záda měla před tímto výrokem zcela negativní vztah ke spaní ve stanu a byla jsem připravená bojovat o občasný hotel a sprchu se svým mužem jako lev.  Navíc jsem toho o kojotech moc nevěděla a už vůbec ne, jak vyjí. Nahlédla jsem do Internetu, poučila se a nabyla ke kojotům pozitivní vztah. Protože mi navíc hodně připomínali naší Noe, řekla jsme si, že se bez vytí neobejdu. Jako když ukážete dítěti nějakou hračku, o které zatím nevědělo,  a ono po ní začne toužit.

 

IMG 6655

Po první noci strávené v Motelu 6 ve městě Indio se mně Honza zeptal, jak se mi líbí v Americe. Bylo mi to trapné, ale v duši nebyl žádný pocit: ani pozitivní ani negativní. Motel, postel, auto, všechno bylo normálka. Trochu jsem se za to styděla, ale bylo to tak. První dojmy z naší velkocesty byly nulové.

 

Pak následoval rychlý přesun do Joshua Tree National Park, kde jsme poprvé rozbalili svůj stan na nádherném tábořišti Jumbo Rocks.

IMG 6853

Byl to mimořádný zážitek, tenhle park. Ruce proroka Jouzui byly všude mezi kaktusy a bílými oblými skalami.  Chodili jsme, fotili plni nadšení a ráno se vzbudili před východem sluce. Se stativem jsme se vydrápali na skály a hledali nejlepší záběr. Z ostatních stanů vybíhaly další a další postavy a všichni jsme čekali, až uvidíme první paprsek. To jsme my lidí ještě netušili, že nejsme sami. S prvním paprskem slunce se ozvali ti, kterým to tu opravdu patří  -  kojoti.

Snímek 165

Spustili svou ranní modlitbu právě v okamžiku, kdy se slunce dotklo obzoru: napřed táta, máma ukázněně, dlouze a s úctou, potom děti: takovým neumělým ňafáním. Ten pocit, který to v nás vyvolalo, byla nesmírná až skoro posvátná úcta k přírodě a ohromení.

Od tohohle okamžiku téměř do posledního dne jsme žasli. Byli jsme okouzleni Amerikou.

Za námi byl pouhý jeden jediný den a mně se splnilo přání. Pak už jsme je, kojoty,  neslyšeli a už vůbec neviděli. Zase až poslední noc pod stanem: na pobřeží Pacifiku. Ozvali se v podvečer a svolávali se k lovu a nám na rozloučenou.

Kojoti v Joshua Tree

Po pár dnech jsem zjistila, že se mi do hotelu a města vůbec nechce. Vlastně jsem čas strávený ve městě nakupováním, bloumáním po ulicích začala považovat za ztrátu času. 

IMG 6960Z informací, které jsem si načetla před cestou do Států,  mě oslovila legenda o fotce z přebalu alba Joshua Tree skupiny U2.  Z různých zdrojů se můžeme dočíst, že je to místo, kde se scházejí fanoušci skupiny, že je tam jejich odkaz,  že se tady uchovávají v kovové schránce vzkazy fanoušků a že je tu taky dnes už padlý , ale zaručeně pravý Joshua tree z obalu desky. Místo jsme hledali na nesprávném místě a nenašli, ale aspoň se pokoušíme tvářit tak trochu na jedné fotce z Parku jako zpěváci na přebalu desky. Legendy se mají šířit, myslím. 

 

 

 

Joshua Tree park under the Milky Way

Tady je to místo

Hrdina strom 

K Parku Joshua Tree mě vázalo ještě něco: silná asociace s tebou Pavle: jedna z prvních  přehlídek  firmy  Vavi, do které ses tak bezhlavě a paličatě vrhnul, byla přece v Baru Joshua  Tree blízko Václaváku.  Tenkrát jsem netušila, co to jméno znamená,  ani jsem po tom nepátrala. Nevěřila jsem, že to zvládnete, moc jsem tě asi podceňovala a byla už tradičně protivná.

Slibovala jsem si od návštěvy parku a od živých a skutečných stromů, že se naše vztahy napřímí a že nám třeba něco dojde….Taková podaná ruka na velikou dálku.

U2 - The Joshua Tree (1987)

Pár fotek z našeho putování

Nahoru