Grand Canyon aneb jak překonat v pohodě dolu a nahoru 1300 výškových metrů.

Věnujeme našemu Liborovi, protože věříme, že by do toho prostě šel …

Tonda říkal, že jsou v té Americe hezčí věci, nežli je Grand Canyon. Přesto, nebo právě proto jsme si vymysleli, že musíme na dno.  Jednak je dobré se přesvědčit, a taky se jedná o další světové nej v našem cestovatelském repertoáru.

Prolog

30. dubna 2011 večer jsme zasedli k počítači a vymýšleli detailní cestovní plán a podrobnosti žádostí o permity, (to místo čarodějnic),  1. máje jsme zahájili akce (to místo líbání se na Petříně).  Požádali jsme o přenocování v Grand Canyonu,  vstoupili do loterie do Wave, zabukovali si nocleh Mahter Campgraund na Southern Rimu Grand Canyonu, popsali tam svůj předpokládaný trek, rezervovali si na 1. říjen Watchman camp v Zionu, protže to je víkend a protože to je atraktivní místo.

30. května přišla obálka z USA. Grand Canyon ano nebo ne? Tak je to tady. Dostali jsme permit na noc z 20. na 21. září. Není to v Indian Garden, jak jsme chtěli, ale  na břehu Colorada v  Bright Angels Camp. Spolu s tím jsme dostali mapku a pokyny, jak se má člověk chovat.

 „ No nazdar,  38 stupňů dole a bezvětří“.  Ptala jsem se jako obvykle Tondy, co s tím. Prý se máčet v potoku je fajn. Líbilo se mi taky, že se mám strašně najíst, nežli tam půjdu. …No, je to výzva.  Ani ne to převýšení, ale pro mě to horko.  Měli bychom začít trénovat !!

Realita

Do oblasti Grand Canyonu jsme přijeli vpodvečer před termínem našeho trailu, ubytovali se v Mather Campgrounu a v klidu se rozhlédli po okolí.

IMG 7266

Těsně před zavíračkou jsme navštívili Visitors Centre, protože jsme potřebovali vědět, jaká bude teplota na dně kaňonu.  Paní  v Centru  nám sdělila, že bude v noci 17 stupňů Celsia.  Ani netušila, jak tímto prohlášením zvýší hodnotu Honzova sportovního výkonu. Nabalili jsme mu totiž stan, péřové spacáky, pláštěnky a vše pro to, abychom snad proboha nenastydli. Spolu se čtyřmi litry vody (to jenom pro samotného Honzu) to byla pochopitelně kvalitní zátěž.  Dnes mohu téměř s jistotou říct, že kromě mul, které zásobují  Phantom Ranch , nikdo jiný takto vytížen nešel.

Snímek 338

Při západu slunce jsme s hloučkem turistů vyrazili na Mather Point a poprvé se podívali dolů.  Věděli jsme z fotek, jaké to bude, ale přesto: při pohledu do té hloubky se mi udělalo trochu nevolno …. Tak strašně to bylo hluboké a nekonečné. Řeka na dně vůbec nebyla vidět a seshora to vypadalo, že poslední úsek je tmavý a úzký…..

Ráno jsme vstali brzy a vyjeli místním shuttlem v 6,00 směr Yaki point. Vystoupili jsme na zastávce South Kaibab trail head  a s vycházejícím sluncem jsme vyrazili. Cesta dolů byla velmi krásná a příjemná. Teplota se držela po celou dobu sestupu pod 30 stupňi Celsia. Kolem nás se postupně otevíraly další a další fantastické výhledy, až jsme na Cedar Point Ridge poprvé uviděli Colorado v celé jeho kráse.  Pak jsme opustili tzv. bezpečnou zónu, označenou jako „death line border“. Je to podle rangerů signál, že by to měl člověk, který se chce ve stejný den vrátit, otočit.

IMG 7393

Po čtyřech hodinách pohodové chůze jsme přešli  South Kaibab Bridge a byli jsme tam.   Namočili jsme se v krásně čisté vodě Cedar Creeku, postavili stan a šli se podívat na Phantom Ranch. 

Je to taková velmi příjemná turistická chata, kde se scházejí všichni, kdo dojdou na dno.  Břehy řeky zde nejsou sevřené, je tu příjemně:  stromy, keře, pár turistických chatek, boudy pro muly a domky pro rangery.

Člověk nemá žádný pocit tísně nebo něčeho podobného.

 

 

 

 

  

IMG 7404  Snímek 137

Navíc si tak trochu přehnaně říká, že patří mezi pár vyvolených.  Na okrajích kaňonu je totiž mnoho lidí, kteří se přijeli jenom podívat, řada z nich jde kousek dolů a pak se vrátí, ale jenom limitovaný počet návštěvníků tu tráví noc.  A jenom výjimeční jedinci jako Honza donesou dolů takovou zátěž, jak bylo výše napsáno.  Nebylo tu žádných 17 stupňů, a to ani v noci. Bylo vedro k zalknutí až do východu slunce příští den, kdy jsme vyráželi na zpáteční cestu.

IMG 7419 Snímek 156

Neměli jsme celkem  co dělat, a vedro v nás ubíjelo jakoukoliv aktivitu. Proto jsem si vymysleli, že půjdeme s foťákem na  lanový most Silver Bridge a budeme čekat, až nastane „zlatá hodinka“, a okolní skály začnou se západem slunce červenat. Po chvíli postávání jsme se usadili přímo uprostřed. Doteď cítím čtverečky drátěného pletiva, na kterých jsem seděla a dívala se na vodu  barvy mléčné čokolády.

Seděli jsme tu dost dlouho, občas nás přelézali další turisté a dávali se do řeči.  Jeden z nich mě vážně dostal.  Postavil se vedle nás a  v domnění, že se nemůžeme odtrhnout od té krásy, nám řekl: „To je genius loci, viďte. Já to tu miluju. Jsem tu už po desáté“. Bylo to v okamžiku, kdy jediné, co jsme cítili, bylo horko, lenost a touha nehnout asi nohou. Člověk si nikdy neuvědomí, že právě teď se děje něco mimořádného, a  chová se jako kdyby to bylo normálka. Řekla jsem si:  On má pravdu: je to neopakovatelná chvíle. Sedíš na dně Grand Canyonu. Už nikdy nebudeš poprvé v životě sedět na tomhle místě.  Je tu uzavřená komunita lidí, které spojuje jedno: ať už došli pěšky nebo dojeli na mule, byl to dobrý výkon, máme z toho radost a je to pro nás výjimečný zážitek.

Seděli jsme tam ještě chvíli. I když skály nečervenaly a fotograficky to bylo fiasko, bylo nám moc fajn.

IMG 7433 Snímek 131

Pak jsme se doloudali ke stanu a dali  se do večeře.  Když jsme byli v nejlepším, přišla mladá rangerka. Mysleli jsme si, že hlavním cílem návštěvy bylo provést kontrolu, zda máme v pořádku permit (česká zkušenost).  

To asi taky…, ale během hovoru jsme zjistili, že se od nás očekávají odborné dotazy a zájem o Grand Canyon.  Když jsme žádné otázky neměli, řekla nám sama od sebe, ať si dáme pozor na skunka a mývala, že obcházejí kempy a hledají jídlo, a velmi mile nás pozvala na besedu o mulách. Uklidili jsme si věci před zvířátky a odešli na besedu. Bylo to úžasné. I když vás muly zrovna neberou, bylo zajímavé sledovat publikum a nasazení a zaujetí  té milé dámy  při prezentaci.

IMG 7479  IMG 7484

Ráno v šest jsme už stáli na nástupu Bright Angels Trailu za mostem.  Ve dvanáct jsme si dali nahoře na rimu pusu. 

Dobrá práce, dali jsme to!


Epilog:

Pár čísel pro případ, že by někdo nedocenil kvalitu našeho sportovního výkonu: 

Grand Canyon National Park je jednou z nejznámějších světových turistických atrakcí. Každoročně jej navštíví okolo pěti miliónů lidí ze všech států USA i celého světa. Ze Spojených států pochází 83 % návštěvníků. Nejvíce zahraničních turistů je z Velké Británie, Kanady, Japonska a Německa (údaj za rok 2006).

Od 70. let 19. století v kaňonu zahynulo okolo 600 lidí. V tomto počtu je zahrnuto 128 obětí letecké havárie, a dalších 114 z jiných nehod – pád vrtulníku apod. Téměř 50 úmrtí mají na svědomí pády, 65 obětí se přisuzuje přírodním podmínkám (infarkty, přehřátí, dehydratace). 79 návštěvníků se utopilo v řece a 25 zahynulo díky pádu kamení nebo úderem blesku. V kaňonu se stalo i 47 sebevražd a 23 lidí se stalo obětí násilného trestného činu. Správa parku v současnosti umisťuje na frekventovaná místa tabule s dobře vypadajícím a silným mladým mužem a nápisem Mnoho z nich vypadalo takto, které mají návštěvníky varovat před přeceněním vlastních sil.

Pár fotek z cesty do GC

Nahoru