O jednom utajovaném přírodním zázraku

věnováno Tondovi  Rosickému za to, že nám tohle tajemství prozradil a Rudovi Vaiglovi, že nás naučil tak pěkně orienťák 

Prolog ( Praha -  červen 2011) – jak jsme nedostali  permit

Postup získání internetového permitu byl jednoduchý: s dostatečným předstihem jsme vyplnili formulář, zaplatili 7 dolarů a napjatě jsme v konkurenci 300 lidí čekali, jestli nás vylosují mezi šťastných deset.

Výsledek - bohužel nic

lottery(Dodatečně se domnívám, že to dopadlo špatně, protože jsem žádala já.  Nikdy jsem v životě nic nevyhrála, ani v Sazce ani v žádné tombole … prostě smolař)

Tady je doklad:


 

Lottery run date: June 1, 2011

Dear Hana Slamova, Unfortunately the dates and entries you chose did not become available to you in our lottery application process for a Coyote Buttes North permit. It is remotely possible the date and entries selected for your trip will be forfeited by the winners because of nonpayment or release.  If that happens, the dates and entries will become publicly available via the calendar application process.

Your unsuccessful lottery application was for:

Area: Coyote Buttes North

Number in group: 2

Requested Dates: 9/28/2011, 9/27/2011, 9/29/2011

As you were already made aware, your lottery application fee was non-refundable.  It cannot be credited towards any other permit you might be eligible for through any other lottery or calendar application process, now or in the future, for this or any other area.

However, your non-refundable fee will be used only for continued recreational enjoyment of the Paria Canyon and Coyote Buttes area, to the benefit of yourself and other visitors that will hopefully have the opportunity to visit some other time.  We sincerely appreciate your patronage and the critical assistance your non-refundable fee provides.  Thank you.   


 Můj bezprostřední komentář po akci:

Tak jsme nedostali Wave. Sakra, doteď byla aspoň naděje, moc jsem tam chtěla jít.  Potěšilo mě, že si aspoň moje peníze někdo užije.  Docela mě to mrzí.

Září 2011

Nevím, jak zasahuje vyšší moc, ale u Wave  zasáhla podle mého velmi pozitivně.  To, že jsme na internetové loterii tak propadli,  nám mělo přinést obrovskou radost a nalít do trochu unavených žil novou energii.  Jsme na cestách a pod stanem už 12. den,  zážitky se začínají stírat. Počáteční nadšení už není tak intenzivní,  dostavuje se únava. Trochu z povinnosti opouštíme úžasný Bryce Canyon  a přesunujeme se do Vermilion Cliffts  National Monument. Zastavili jsme se v Paria Canyon Visitors Centre a poptáváme se, co se tu dá dělat, když člověk nedostal permit na zázrak zázraků zvaný Wave.  Mladá a příjemná slečna si nás prohlíží, nechá si ukázat,  jaké máme boty i auto, a dá nám letáček, ve kterém kroužkuje tipy na výlety. Ptáme se na něco podobného Wave a na to, jaká je tam konkurence, když půjdeme do losování přímo na místě den předem. Krčí rameny, že není veliká šance (tak 90 přihlášených a 10 vylosovaných), ale dodává, že jeden nikdy neví.

Ptáme se, kde se dá přespat. Tvrzení, že všechny kempy budou plné, se časem ukáže jako silně přehnané. Většina lidí totiž spí v mobilhausech nebo motelech, a kempy zejí prázdnotou.

Zajíždíme na prašnou cestu za Centrum a najdeme si místo ve White House Campgroundu.  Při  odpoledním výletu po stopách staré Pahria River nás napadne, že tu loterii zkusíme…

Snímek 092Druhý den ráno přijíždíme k Centru přesně v 8,30. Čeká tady asi 80 zájemců na loterii o deset permitů na příští den. Vyplníme formulář, a jak se blíží ten okamžik losování, v člověku narůstá napětí, jako kdybychom měli vyhrát milion ve sportce.  Drama vrcholí, když jsme vyzváni, abychom (my plebs) opustili místnost a aby setrvali pouze vůdcové skupin.

 

  

 

 

Snímek 100

Jdeme otráveně ven. Za chvíli se rozrazí dveře, z nich vyběhne rozjařený Honza a  hned mě radostně popadne do náručí s pokřikem“ Máme to“. Nějak tomu nemůžu uvěřit, taková náhoda…..  ( Můj osobní názor je, že to vyšlo proto, že se do loterie přihlásil Honza, dítko štěstěny).

Dveře se otevřely ještě čtyřikrát: jednou pro dva Japonce z vedlejšího stanu a pak ještě pro další páry „penzistů“. ….a konec. Zbylí otráveně nasedají do aut a odjíždějí.

My ostatní se nahrneme dovnitř jako parta spiklenců. Ostatně další chvíle ukazují, že jsme spiklenci, protože jenom my vyvolení smíme dostat mapu s nafocenými orientačními body a velmi podrobnou instrukci, abychom si vzali tři litry vody, nedehydrovali se, protože teplota bude 92 F, neztratili se, informovali rodiny, že jdeme do pustiny a divočiny, kde lze umřít bídnou smrtí, jestliže se ztratíme, protože tam nejsou žádné orientační značky ….. Po hodinovém výkladu začínám pochybovat, že rozhodnutí vydat se do takové pustiny bylo správné.

Snímek 142Odpoledne se rozhodnete strávit „canyoningem“ řekou Paria.  To jest broděním v jejím kaňonu. Je to krásný trail, částečně vodou až po kolena, částečně mezi úžasnými skalami. Večer vítězství oslavíme odjezdem do Page, která je už v Arizoně a dá se tam tudíž sehnat opravdové pivo. (Utah je totiž mormonská, tudíž i nealkoholická země) Kupujeme Budwaiser a grilované kuře, přesuneme se po jiné prašné cestě do blízkosti Wire Passu, kde je trailhead na Wave. Jsme trochu v napětí, jestli seženeme v kempu místo…..

Snímek 179Jsme tu ale dlouho první a jediní, až je nám z toho divně.   Ještě že dorážejí naši známí Japonci.  Místo, kde kamp stojí,  je zajímavé tím, že jedna půlka je v Utahu a druhá v Arizoně.

Proč si to nepřiznat: ranní vstávání je ve znamení napětí. Vidina možné bídné smrti dělá své…. Ale i přesto se nám podaří trošičku zaspat. Když se probíráme, Japonci už odjíždějí. (A to nám říkali, že my vylosovaní jsme vlastně jedna taková rodina, že se nemáme nechat bídně zhynout a že si máme pomáhat).

Snímek 191Vyrážíme vybavení mapou, vodou, jídlem, popiskami a mnoha body GPS, které Honza zanesl pečlivě do mapy večer předem….Chtělo by se napsat za ranního kuropění, ale pro 8,30 ráno asi není tenhle termín  nejlepší. (Při vší skromnosti, byli jsme podle počtu aut na parkovišti jasně poslední).

Honza je při podobných příležitostech naprosto nemožnej, bere to hrozně zodpovědně, takže Rudo: na startu si zorientoval mapu, zíral asi pět minut na první obrázek, aby jej identifikoval s krajinou před námi a mně dal instrukci otočit se a fotit směr vzad (podle instrukcí vyšší instance). Výkřiky  "Fotíš?" se pod tlakem, že nebudeme moci najít cestu zpět, periodicky opakovaly. Mě zase pro změnu trápilo, že umřeme žízní a dostaneme úpal, když jdeme tak pozdě, takže mě  tím hrozným otálením fakt štval.

Navíc: pečlivě zpracované souřadnice GPS nebyly s našim přístrojem kompatibilní. Česky řečeno byly nám úplně na nic.

Asi na třetí „kontrole“ jsme pochopili, že je to takový americký orienťák a že cesta je dostatečně jasná každému, kdo trochu umí s mapou. Dokonce lidských stop je tu habaděj.  I Honza zrychlil své důkladné mapování, a tak jsme se začali podobat ostatním turistům v oblasti.

Asi po dvou hodinách jsme přes vyschlý wash, skály a písečné duny došli  pod černou puklinu, vyšplhali na skalní hřbet a najednou to bylo tady. Otevřela se Wave. Přes trochu americký začátek nás to vzalo. Byl to neuvěřitelný pocit. Je tu nějaké fluidum, zvuky tu divně znění, člověk přímo cítí skryté síly, které ho svrbí na kůži a probíhají tělem. Byli jsme tu skoro hodinu a půl. Větší část této doby sami, jenom s foťáky. Fotili jsme, dívali se, jak se mění světlo.  Jak se slunce dostávalo na svůj zenit, mizely všechny stíny a skála byla nádherně čistá a nasvětlená. 

Tady jsme si říkali: měli jsme fakt štěstí, nikdy se sem asi už nedostaneme, ale je to veliký štěstí, že jsme tu…..

Snímek 220-1Snímek 319  Snímek 394

Pak jsme šli domů. Pomalu a bez mapy - cesta byla jasná. Dívali jsme se na barevné skály, kytky a všechnu tu nádheru. Jo, nádhera, je nejsilnější slovo, co znám, a tady to vážně sedí.

Večer už jsme rozbili stan u modrého jezera Lake Powell s čistou a teplou vodou. Já jsem si moc krásně zaplavala po několika dnech bez vody v pouštích a  skalách. Telefonovali  jsme dětem a mámě a prožívali jsme pocit velké spokojenosti…..

 IMG 9173  Snímek 468

Fotky z návštěvy Wave

Nahoru